Jakmile jsem se rozhodla „shodit“ umělé řasy, které jsem na krátký čas nosila (ráda totiž zkouším všechno možné), tak nastalo dlouhé období …
Období velmi řídké a oslabené. Moje řasy vypadaly prostě zoufale. A tak jsem pátrala, hledala, zkrátka chtěla nějakou jistotu, jak vrátit svoje řasy do původního stavu. Nebo raději – do stavu ještě lepšího – protože na efekt hustých a dlouhých řas si člověk snadno zvyká.

Krátký a výstižný článek nejen svým názvem, ale i svým obsahem. A hned dopředu upozorňuji, že to asi pro některé ženy nebude to pravé ořechové. Zejména pro ženy ve stylu romantickém, elegantním a okázalém (všechno jinové styly).
Ovšem ženám z jangové skupiny (sporťačka, ležérka, rebelka, hvězda) a poslední z jinové skupiny – avantgarda – tak těm bych mohla docela dobře „kápnout do noty“.

Mám ráda jednoduché, dalo by se říci až zdánlivě nepatrné a zanedbatelné rady, které navzdory tomu dokáží významně ulehčit život. Takže dnes bez velkých slov a dlouhých řečí …

Nedávno jsem byla v drogerii a dle své rady v tomto článku jsem chtěla vyzkoušet rozjasňovač. Zalovila jsem tedy v kabelce pro kosmetickou taštičku. A v ní jsem začala hledat malou stříbrnou krabičku, do které bych si vytlačila trochu rozjasňovače z testeru, abych si ho mohla vyzkoušet doma v klidu a na denním světle – ne pod umělými zářivkami v drogerii.

Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?

Možná dnes trochu naštvu prodavačky, ale co se dá dělat … Nemůžete psát (a vlastně vůbec žít) tak, abyste vyjadřovali svoje názory a přitom nikoho nenaštvali. Však ony se s tím vyrovnají :-)
(A upřímně, milé prodavačky, jedu v tom s vámi. Také jsem před pár lety ve svém obchodu dělala prodavačku. A občas nastal velký vnitřní konflikt: „Říct, že jí to nesluší, ať si to nebere a nemít peníze na nájem, se kterým už jsem ve skluzu?“ A i protože to mé svědomí těžce snášelo, změnila jsem profesi a stala se radši poradkyní.)

Legíny jsou návykové. Jakmile se do nich jednou navléknete, můžete se v tom okamžiku stát obětí závislosti. Jejich největším bonusem je to, že jsou pohodlné. Na rozdíl od sukní a kalhot, vlastně v podstatě od všeho ostatního, nikde nic neškrtí, nic netlačí, snadno trefíte velikost … a když ne, tak se to prostě poddá.

Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.

Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“

Už jako malá jsem milovala prohlížení německých katalogů Quelle a Neckermann a přitom vzdychala: „Ach, tolik pastelových odstínů kalhot … “
Ale i přes záplavu směsice obdivu a závisti mi tam něco přišlo trochu zarážející. A tím byly fotky žen předvádějících elegantní módu. Vypadaly totiž divně. Přestože byly krásné, půvabné a mladé … „něco nesedělo.“ Už nevím přesně, zda se mi to tenkrát podařilo rozšifrovat, ale dnes už to vím. Čím více dělám do módy a stylu, tím je to jasnější.

Není řeč o žádném muži na seznamce, služební cestě, před oltářem nebo kdekoliv jinde. Mám na mysli oblečení (doplněk či jiné zboží), které se právě rozhodujete zakoupit.
Jistě znáte tuhle situaci. Jste v obchodu. Zahlédnete …. například šaty.
Líbí se vám. Ale ..
Nastupuje právě to zrádné … „ale“. Věta s tímto slovíčkem může mít mnoho různých podob ….
Ale, budu mít dost příležitostí, kam si je vzít?
Ale, nejsou příliš krátké?
Ale, nejsou příliš dlouhé?
Ale, neodstávají mi trochu vzadu?
Ale, nejsou příliš výstřední?
Ale, nejsou příliš usedlé?
A ta nejzásadnější … Ale, potřebuji je vůbec?

Přestože osvětu o výběru správné podprsenky vnímám jako dost velkou, pořád vidím kolem sebe mnoho žen, na kterých už je zdálky vidět, že jsou těmito pravidly dosud netknuté. Vpředu proklatě nízko, vzadu proklatě vysoko a mezitím ještě dva malé bochánky navíc. Neklamné signály nejen nevhodného střihu a špatného obvodu, ale hlavně malých košíčků!

Ano, nehledejte. Protože ho stejně nenajdete. Nebo jen horko těžko :-)
Odstín naší pleti se mění jako situace na bojišti, jak říkal Rudolf Hrušínský alias doktor Radosta ve filmu Kulový blesk, každým okamžikem.
Nemůže nám stačit jeden, dva, ani tři druhy … Vždyť kolik odstínů tělové barvy můžeme mít naše pleť během 365 dnů v roce? Myslíte si, že pouze jen dva nebo tři?

Mám ráda retro. Retro filmy, retro módu, retro výrobky. A přijde mi jako skvělý nápad akce „Retro týden v Lidlu“. Co mě ale na téhle akci baví nejvíc – není to, že bych se hned musela sebrat a vyrazit pro Horalky, Pitralon a Jelení lůj …. Ve skutečnosti o ty věci ani tolik nestojím. Bohatě mi stačí prohlížet si leták s fotografiemi. Všechny tyhle výrobky mají pro mě trochu jiný rozměr.

Přesně jak to říkal Zdeněk Svěrák v pohádce Lotrando a Zubejda: „Ne všechny rady rodičů bývají vždy moudré“, tak i já se stále potýkám se zásadami, předsudky a pravdami, které jsem pochytila – ať více či méně násilně – ve své rodině.
Zformulovala jsem pět nejzásadnějších z různých oblastí, které mi velmi zkomplikovaly (a některé stále ještě komplikují) život.